Strasti českých národovců

Hlavní trumfy úspěchu české krajně pravicové scény drží SPD Tomia Okamury. Národovci i další strany stojí stranou a nic nenasvědčuje tomu, že by se to do podzimních parlamentních voleb změnilo.  

Necelého čtvrt roku zbývá do voleb, které mnozí označují za jedny z nejdůležitějších od sametové revoluce. Nechme protentokrát stranou hlavní aspekty voleb – tedy možné vítězství hnutí ANO, integraci pravicových stran nebo sestavování vlády za možné účasti komunistické strany. Rád bych se zaměřil na jiný politický směr: krajní pravici. Ač se to na první pohled nemusí zdát, některé krajně pravicové strany totiž můžou hrát po podzimních volbách rozhodující roli.

Ač se různé ostatní strany snaží sebevíc, dominanci Okamurovy SPD se žádné z nich nedaří učinit přítrž. Naopak: je zjevné, že Okamura je dnes – podobně, jako jím byl v devadesátých letech Miroslav Sládek – nejvýznamnějším krajně pravicovým politikem. V roce 2013 se se svým hnutím Úsvit dostal do sněmovny, což výrazně pomáhá jeho mediální prezentaci. Ačkoliv si neustále stěžuje na mediální manipulace mainstreamových médií, prostoru dostává zpravidla mnohem více než jeho krajně pravicoví kolegové. Dnes se tak – když je krajně pravicová strana zastoupená v parlamentu – opakuje efekt 90. let a Sládkových republikánů, jejichž výstřelky se každý den dostávaly do médií coby příklad nepřijatelného chování ústavních činitelů. SPD se ze svých republikánských předchůdců (protože v prvním desetiletí 21. století v parlamentu žádná taková extrémní strana neseděla) v mnohém poučila. Není divu: Sládkovi se mezi lety 1996 a 1998 podařilo připravit SPR-RSČ o rozhodující 4 % hlasů, což bylo pro její existenci de facto smrtící. Nic takového Okamura opakovat nechce. Proto v médiích sice neustále slyšíme o názorech členů SPD na migraci a Evropskou unii, už ale nepřicházejí zprávy o podepisování pochybných směnek poslanců (je nutno dodat, že SPD jich rozhodně nemá tolik, jako mívala SPR-RSČ) ani o násilnostech na stranických setkáních. Okamurovci si jednoduše nic takového nemůžou dovolit. Pokud chtějí do celostátní politiky i nadále promlouvat, nemůžou mlátit lidi na náměstích ani vyzývat k vraždění příslušníků sousedního národa.

Okamurovi se podařilo vysát podporu velké části krajně pravicového spektra. Bývalí voliči Úsvitu v této dnes rozpadající se straně nevidí silnou autoritu, kterou krajně pravicový volič nutně potřebuje. Proto i členové Úsvitu narychlo opouští potápějící se loď a snaží se uchytit v jiných stranách (kupříkladu Marek Černoch koketoval s myšlenkou kandidatury za Babišovo ANO). Samostatnou kapitolou jsou pak národovci v shluku za Adamem B. Bartošem. Ti se – což pro krajně pravicové strany není vůbec běžné – pokusili o integrační krok a spojili se spolu s dalšími marginálními subjekty do koalice Rozumní, kterou vede Petr Hannig. Pokusili se tak o čin, který jim může přinést o něco málo více hlasů, na pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu ale pravděpodobně stejně nedosáhnou. I jejich hlasy drží v rukou Tomio Okamura a neprodá je lacino, pokud se nic nestane, tak zjevně vůbec. Volba Rozumných může také mnoho odradit v době soudu s Bartošem, kdy se rozhoduje, zda ve svých vyjádřeních hanobil židovský národ. To je i pro mnoho krajních pravičáků, kteří mají sice výrazný odpor k uprchlíkům, ale Židé jim zpravidla nevadí a soucítí s jejich obrovskou obětí za druhé světové války, příliš silná káva. Pokračování soudu proběhne počátkem října, tedy těsně před parlamentními volbami. Bartoš se jednání jistě pokusí proměnit v politickou kampaň s cílem přinést hlasy koalici, do které národovci vstoupili, šance, že se mu to podaří s nějakým výraznějším efektem, však příliš vysoká není. Pozornost se na sebe snaží koalice připoutat i prezidentskou kandidaturou Petra Hanniga, jeho možní voliči však svého kandidáta, téměř na chlup podobného a mnohem známějšího, už mají: současného prezidenta Miloše Zemana. Ten má víc prostoru v médiích. Navíc rozdíl v názorech těchto dvou osobností je tak marginální, že je o podpoře, kterou oba pánové dostanou, prakticky předem rozhodnuto. Nemusí to nutně znamenat, že Zeman prezidentské volby vyhraje. Pravděpodobnost, že se mu ve druhém kole ale postaví zrovna Hannig, se rovná téměř nule.

Ostrá fáze kampaně je teprve před námi. Bude zajímavé sledovat, s čím krajně pravicové strany ještě přijdou. Jestli má ale někdo šanci se do parlamentu probojovat, tak je to z tohoto politického směru zjevně jen SPD. A i když jsem na začátku psal o někdejší síle Miroslava Sládka, který dokázal po jistou dobu hodně hýbat mediálním obrazem české politiky, doba jeho slávy – ač i on se pokouší o návrat – už je dávno pryč.