Předvolební srozumitelnost sociální demokracie

ČSSD změnou ve svém vedení zahájila ostrou fázi kampaně do parlamentních voleb. Bude to ale stačit? 

Sociální demokraté už v reakci na padající preference zkusili všechno. Nejprve Bohuslav Sobotka oznámil hon na městské liberální voliče, poté se účastnil ve velice aktivní roli vládní krize a naposled ohlásil velký comeback sociálnědemokratického, už ne tolik liberálního, programu. Nic z toho padajícím preferencím jeho strany však nepomohlo natolik, aby se trendy průzkumů veřejného mínění (u nichž samotných je těžké určit jejich relevantnost, avšak právě trendy dost často bývají směrodatné) začaly měnit. Proto tento týden oznámil změnu: odstoupil ze své funkce a své kolegy tak postavil do nelehké situace. Kandidátem ČSSD na premiéra a prvním, na koho se v případě špatného volebního výsledku snese kritika, bude Lubomír Zaorálek. Jde nade vší pochybnosti o velice inteligentního politického praktika, který obdivuhodným způsobem dokáže spojovat názorové proudy hluboce roztříštěné sociálně-demokratické strany (respektují ho straničtí "zemanovci" i klasický liberál Jiří Dienstbier). Sociální demokraté sami nezastírají, že Zaorálek má být hlavní líbivou tváří strany, která má vrátit ČSSD preference z dob Zemanových či Paroubkových. Zaorálek je muž kompromisu, produkt strany, která před volbami víc než kdy jindy potřebuje na veřejnost působit jednotně, ačkoliv její vnitřní spory nikam nevymizely. 

Avšak co může pro voliče působit trochu zmatečně je fakt, že úřadujícím předsedou není Zaorálek, ale bývalý plzeňský hejtman a ministr vnitra Milan Chovanec. Ten reprezentuje konzervativnější část ČSSD, která se však včas dokázala poučit z lánského puče po volbách 2013 a podpořila Bohuslava Sobotku. Jde o pragmatika, který se nebojí zjednat ve svém týmu pořádek. Nicméně rozhodnutí o prozatímním předsednictví Milana Chovance není samoúčelné: bez sjezdu se totiž nikdo jiný stát úřadujícím předsedou strany stát ani nemůže. Pokud by tedy ČSSD chtěla situaci voličům zpřehlednit tím, že by i do čela strany vynesla Zaorálka, paradoxně by se tím mohla dostat ještě do horší situace, než ve které je. Musela by svolat mimořádný sjezd, kde by se příležitosti chopili i straničtí "rebelové" - hodně slyšet by byl Jiří Zimola, o vysoké pozice by se možná ucházelo i mnoho jiných překvapivých jmen. Proto je pro předvolební období pro současné vedení soc. dem. výhodnější, když ponechá situaci takovou, jaká je.

Jak volby pro ČSSD dopadnou, se nedá dopředu předpokládat. Vítězství Babišova hnutí ANO s 35 % (ano, i taková čísla mu některé agentury přisuzují) se zdá být až nadsazené. Je jednoznačné, že Babišovo hnutí je v současné době hlavní politickou silou v zemi, je třeba ale také vidět relevanci proběhnuvších průzkumů, které dávají vítězi vždy o trochu navrch (své by o tom mohli vyprávět právě sociální demokraté, kteří v letech 2010 i 2013 výrazně zaostali za očekáváním). To, jestli se Lubomír Zaorálek stane příštím premiérem, se nyní jeví jako velmi nepravděpodobné, vyloučit se to však nedá. Jistě bude pro Andreje Babiše mnohem silnějším soupeřem než Bohuslav Sobotka. 

Jisté rovněž je, že ani změnou na vedoucí pozici nepřestane být ČSSD vnitřně rozdělená do několika vedle sebe fungujících názorových proudů. Je to tak správně, je to klasický mechanismus demokratické strany, sami sociální demokraté by ale mohli vyprávět, jak jim vnitřní rozpory hned několikery volby prohrály. 

Již za čtyři měsíce uvidíme, jak ČSSD s tímto krokem uspěje u voličů. 

Foto: iDnes.cz