Bude „klidná síla“ černým koněm voleb?

Je to jasné. Uplynulý sjezd KDU-ČSL má dvě hlavní zprávy: znovuzvolení Pavla Bělobrádka do čela strany a definitivní schválení koaliční spolupráce s hnutím STAN. 

Vlastně ani jedna z těch zpráv není příliš překvapivá. U obou je ale dobré povšimnout si podílu, jakým byla ona osudová rozhodnutí schválena. Staronový předseda získal 84 % delegátských hlasů, což je v případě, kdy má takový člověk protikandidáta, výjimečně silná podpora. Je nepochybné, že se dnes strana rozhodla pokračovat ve směru nové generace, který přišel v oné očistné době strávené mimo poslanecké lavice. Neodpustím si poznámku, že každá zkostnatělá – babišovským slovníkem řečená „tradiční“ – strana by si zasloužila tak průhledný očistný proces, jakým prošla v letech 2010 – 2013 právě lidová strana. KDU-ČSL s novou generací získala novou vlnu energie, která v tak velké míře naposledy přišla za Josefa Luxe. Ne nadarmo právě současného předsedu dlouholetý politický praktik Petr Pithart k nejvýznamnějšímu předsedovi přirovnává.

S vlnou sebedůvěry nového stranického establishmentu souvisí i riskantní rozhodnutí vytvořit předvolební koalici s hnutím STAN. Je jisté, že oběma formacím zvýšil sebevědomí výsledek v krajských volbách. Ty mají pro lidovce i Starosty mnohem větší význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Starostové se totiž dostali na politické výsluní jako alternativa k současné vládní politice (což je v souvislosti se spojením s lidovou stranou paradoxní), KDU-ČSL si pak spravila chuť získáním křesla hejtmana (ač je zde taky prostor pro ironii, je jím Jiří Čunek, který si na sjezdu potvrdil, že jeho vize nemají u vyslaných delegátů výrazné zastání).

Zatímco lidovci rozhodnutím spojit se se Starosty celkem riskují, což výrazná menšina delegátů reflektovala, STAN může spojením jen získat. Je to jeden z nejambicióznějších projektů české politiky, risk ale může být zisk. Spojení KDU-ČSL a STAN totiž může být pro řadu voličů vítanou alternativou ať ke stranám současných největších politických rozporů (ČSSD a ANO, vedle čehož si lidovci mistrně udržují do jisté míry odstup), tak i pro bývalé pravicové voliče, kteří jsou stále svázáni pachutí z Nečasovy vlády. Bude to ale stačit na desetiprocentní zisk? To bude záležet na mnohých faktorech, půl roku před volbami se ještě předvídat nedá. Potenciál oslovit desetinu všech voličů však formace určitě má a může být „jazýčkem na vahách“ při sestavování budoucí vlády, čímž může výrazně ovlivnit budoucí směřování České republiky.